VYHRNOUT SI NOHAVICE NEBO RUKÁVY ?

Bernd Posselt truchlí, soudruh Dolejš pláče a vlastenci slaví

Ve čtvrtek 18.prosince uplynou tři roky, kdy se tato země zbavila posledního, komunisty zvoleného prezidenta, známého odpůrce Benešových dekretů, miláčka krajanského sdružení Sudetendeutsche Landsmannsschaft, pokrytce, válečného štváče a notorického alkoholika václava havla. Vzhledem k morálnímu profilu, je na místě jeho jméno a příjmení psát malými písmeny jako například píšeme slovo prase. Tímto se zároveň prasatům a jim příbuznému zvířectvu omlouvám s tím, že si jich velice vážím, a to nejenom pro užitek, který nám lidem přinášejí.       

Náš národ by neměl zapomenout, že toto individuum se, ať přímo nebo nepřímo, podílelo na těchto a dalších zločinech vůči tehdejšímu Československu a následně České republice:

1)   za zvolení Československým prezidentem vděčí nomenklaturním kádrům KSČ, kteří si tak pojistili bezproblémový přechod státního majetku za symbolickou cenu do vlastnictví jejich rodin a jim spřízněných kumpánů. Ti si tohoto rádoby disidenta hýčkali způsobem, který se vymykal zdravému rozumu. Do práce chodil pouze, pardon jezdil mercedesem, symbolicky, občas kvůli krytí šel na detoxikaci do fešáckého kriminálu a jedinou starostí tehdejšího II. oddělení Stb. bylo, aby se jim tato oběť komunistické zvůle neuchlastala, což vzhledem k tomu, že havel nasával jako tepláky hozené do potoka, byl úkol veskrze nadlidský. 

2)   omluva sudetským němcům, kdy vědomě nedbal historickým faktů a snažil se dostat předválečné Československo do role spoluviníka na rozpoutání II. světové války a následků z toho vyplývajících pro poražené Němce. V této kolaborantské politice mu vydatně pomáhal  věčný student a nedostudovaný kavárenský povaleč z Rakouska v roli kancléře. Jednoznačným cílem této revanšistické politiky bylo připravit živnou půdu pro návrat tzv. vysídlenců a restituci jejich majetků.

3)    podpora agrese vůči bývalé Jugoslávii spojená s jeho výrokem o            „ HUMANITÁRNÍ BOMBARDOVÁNÍ “ svědčí o duševní poruše, nebo spíše o naprosto zvráceném charakteru spojeným s rozpadem osobnosti. Jeho nefalšovaná nenávist vůči Srbskému národu zřejmě pramenila z rodinného prostředí ve kterém vyrůstal, kdy Srbům nemohl zapomenout, že v dobách pro tuto zemi nejtěžších, vždy byli připraveni stát po našem boku. Jeho Geobbelsovsky pokrytecký humanismus lze poměrně dobře vystihnout slovy Karla Čapka:  „ Nepřítel se pokoušel zákeřně střílet na naše letadla, pokojně shazující bomby na jeho města  “

4)     amnestii a její důsledky snad netřeba zmiňovat, nicméně je třeba osvětlit její skutečný důvod. Ten byl více než prosaický, a to odlákat pozornost široké veřejnosti od hospodářské transformace, jinými slovy od předem domluvené zlodějny. A to, že to stálo lidské životy? O co jde, daň demokracii.

5)    jeho takzvaná umělecká tvorba, jejíž vrcholem bylo veledílo Odcházení,  svědčí o tom, že tento umělecký počin byl stvořen v rámci probíhajícího Delirium tremens, a proto i samotného natáčení tohoto paskvilu se účastnili umělci stejného ražení jako tento „velikán“ dramatické tvorby. To velice rychle pochopil i český divák a svou návštěvností této obscénní hrůze vystavil červenou kartu. Ve chvíli, kdy v návštěvnosti toto „ dílo “ dostalo na frak i od lehce dementní pohádky o zajíčkovi Zajdovi, bylo raději staženo z kin, aby neutrpěla pověst velkého tvůrce.

Proto se nelze divit, že k jeho odkazu se dnes hlásí pouze pražský kavárenský „landsmannssaft“ tvořený pseudointelektuáli a lumpenproletariátem, kteří jsou připraveni udělat všechno proto, aby nikdy nic dělat nemuseli, a  lidé jako je bývalá funkcionářka SSM Monika Pajerová   či soudruh „vekslák“ Dolejš, místopředseda KSČM s.r.o., kteří se nad odkazem václava havla v pořadu ČT 24, vysílaného k výročí 17.listopadu, tak rozplývali, že když se soudruh „vekslák“ Dolejš vyznával z obdivu k havlovi jako levicovému liberálovi, kterého si vždy vážil, měl jsem pocit, že se tento pán každou chvílí rozpláče či v přímém přenosu začne masturbovat. 

Za nepřípadnou obhajobu ze strany jeho obdivovatelů lze pokládat i to, že jeho značně kontroverzní kroky obhajují tím, že v ranném mládí utrpěl těžké trauma, poté, kdy na jeho oblíbeného strýčka  „ Ríšu “ spáchali v květnu 1942 teroristé vyslaní z Anglie atentát, kterému tento přítel českého národa posléze podlehl.

Je zvláštní, že zatímco všechny „ nezávislé “ sdělovací prostředky lkají nad jeho odchodem, nikde jsem se  nedočetl, že dne 3. prosince uplynulo  35 let od doby, kdy zemřel Františka Kriegl ( nar. 10.4.1908 Stanislaviv, Halič), československý lékař, major a šéflékař 45. divize interbrigády ve Španělsku, politik a přední osobnost pražského jara 1968, jediný člen čs. delegace, který odmítl podepsat Moskevský protokol, a jeden ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR ( politik který zachránil československou čest), a muž s celoživotním postojem antifašisty, což je možná ten důvod proč je tak našimi sdělovacími prostředky cíleně opomíjen.   

Autor článku: Luděk Růžička, politické hnutí SVAZ